o tom jsem psala v předchozím článku a dnešní článek je jeho pokračováním. Proto jestli z dnešního článku chcete vytěžit co nejvíce, doporučuji nejprve přečíst předchozí článek STRACH „VYKROČIT“ JAKO PŘÍČINA NEMOCI, ke článku se dostanete tudy>>
Pokud jste výše zmiňovaný článek četli a je to již nějaký čas, ve stručnosti připomenu jeho obsah:
Pouhá myšlenka na to, že se pustím do svého vysněného projektu, mi vyvolávala kruté migrény.
Jako příčinu migrén jsem objevila strach ze selhání.
Rozhodla jsem se svému strachu čelit!
A co tedy následovalo?
Tehdy jsem si řekla, že není čas marnit čas a položila jsem si otázku:
"Co bych dnes! mohla udělat pro svůj sen?"
Přišla mi myšlenka, že až budu psát články, bude se mi hodit
umět psát všemi deseti.
Tedy ovládnout klávesnici počítače všemi mými prsty v bleskurychlém pohybu.
Již dvakrát v životě jsem se o to pokoušela. Vždy bezúspěšně. Tehdy jsem uvěřila, že mi na to asi v hlavě chybí nějaké „kolečko“, a že na to prostě nemám.
Tedy moje současné rozhodnutí naučit se psát všemi deseti v sobě již od začátku neslo punc
"NEDOKÁŽEŠ TO, UŽ DVAKRÁT SE JASNĚ UKÁZALO, ŽE NA TO NEMÁŠ".
Přesto jsem byla rozhodnutá, že NAJDU ZPŮSOB, JAK TO DOKÁZAT!
Hned jsem sedla k počítači a začala „googlit“ online programy na psaní všemi deseti. Napadlo mě, že zkusím najít úplně jiný typ programu, než jaké jsem měla dosud. Ty zahrnovaly prosté opisování textu a neumožňovaly postoupit k dalšímu písmenku, dokud nebyla dosažena minimální rychlost cca 180 úhozů za min. a nebyl překročen maximální počet chyb.
Našla jsem program Psaní Hravě. Hned jsem se pustila do prvních lekcí, které jsou dostupné online zdarma.
Dala jsem si závazek, že budu cvičit každý den.
Že i kdyby byl den nabitý sebevíc, usednu k psaní "alespoň na dvě minuty".
Bylo mi sice jasné, že za dvě minuty psaní se nejspíš nic nenaučím, ale bylo to vyjádření mého rozhodnutí, udělat na cestě za svým snem každý den nějaký krok.
I kdyby to měl být krok sebemenší, ale prostě den za dnem směřovat ke svému cíli, pro který jsem se rozhodla.
Minuty strávené psaním pro mě byly opravdu zábavou a potěšením. Rozdělení do lekcí i grafika působí zábavně a hravě. Písmena se totiž učí formou několika typů her.
Na konci každé hry program ukáže rychlost psaní na „rychloměru“. A i když rychlost není v zelené části „rychloměru“, přesto program umožňuje postoupit k další lekci.
Myslím, že možná právě toto bylo pro můj úspěch stěžejní. Tedy ta možnost „jít dál“, protože píšu bez chyb, i když zatím ještě dost pomalu. Rychlost v psaní se u mě dostavovala právě až praxí.
Po každé odehrané hře navíc „výkon“ tvůrci programu ohodnotí nějakou povzbuzující hláškou jako např:
„Sokol dokáže zaznamenat v krajině pohyb až na vzdálenost 6 kilometrů. Vaše prsty jsou ale v bezpečí. Svojí rychlostí totiž překračují dimenzi viditelného spektra.“
No prostě podtrženo sečteno, Psaní Hravě dle mého zcela dostálo svému názvu, a protože se mi program opravdu líbil, nakonec jsem si ho koupila celý, rozhodnutá to tentokrát opravdu dokázat.
Psaní mě opravdu bavilo. Přesto po pár dnech psaní mi začaly tuhnout trapézy. Zpočátku to bylo jen nepříjemné a jakmile jsem přestala psát, za chvíli to bylo lepší.
Další dny už tuhnutí bylo přímo bolestivé. Trapézy ztuhly tak, že mě až nesnesitelně pálily. Místo svalů jsem měla dvě betonové kostky. Bolest postupně začala vystřelovat do ramene a následně mě bolelo už i rameno.
Vzhledem k tomu, že jsem líná jako většina populace, i já mám sklony nejprve hledat viníka všude jinde jen ne v sobě. A tak jsem nejprve podezřívala ergonomii posedu u psaní.
Přiznávám, nebyl to ideál. Začala jsem tedy nastavovat všechna možná sedadla, stoly a posedy do příručkami „ergonomie práce u počítače“ daných vzdáleností a rozměrů. Zaznamenala jsem úlevu maximálně pár procent. Bylo tedy zřejmé, že ergonomií to není.
Začala jsem tedy podezřívat „přetížení“ obecně. Jakože je toho na mě moc.
Nicméně pak jsem odjela na chatu, kde jsem celý den „dřela jak bulhar“. Jenže i přes takovou „zátěž“ se trapézy paradoxně uvolnily a veškeré napětí zmizelo. Zajásala jsem a už se těšila, že znovu usednu k Psaní Hravě, abych si ho zase užila, což se mi kvůli bolesti poslední dny moc nedařilo.
Nepsala jsem ovšem nijak dlouho a trapézy mě začaly pálit zas. Bylo jasné, že ani přetížením to není.
Průběh předchozích dní jasně ukázal, že ztuhlost přímo souvisí s Psaní Hravě, ale že ani přetížení a ani ergonomie v tom nejede.
Bylo tedy nabíledni, že zádrhel je v nějakém mém postoji k psaní.
Nicméně v tuto chvíli jsem ještě nebyla ochotná odpovědět si na to v jakém. Mně prostě psaní bavilo, chtěla jsem psát a bastafidli a ne řešit nějaké „postoje“. A tak jsem pokračovala dál i přes ztuhlost a bolest.
Za ten týden se bolesti vystupňovaly až k nevydržení. Nejen psaní, ale už jakýkoli pohyb stupňoval ztuhlost a pálení trapézů.
V tuto dobu bylo i viditelné, jak se mi začíná „kroutit“ držení těla, protože jsem měla jedno rameno mnohem níže než druhé. Začaly se objevovat bolesti v dalších částech zad a celé dny mě pnula hlava až to vygradovalo i migrénou.
Rozhodla jsem se, že půjdu do sauny. Jednak, že teplo udělá fyzicky dobře ztuhlému svalstvu a navíc v sauně získám klid a prostor, abych mohla meditovat a zjistit, co má tohle všechno znamenat.
Ležím v sauně. Zaměřuji se na pálící trapéz a v duchu ho „pozoruji“, „vnímám“ a „naciťuji“. Po chvíli, když už mám navnímané, jak bolest „chutná“, kam se šíří, kde co pne a pálí, se zeptám:
"Co mě v tomto svalu tak pálí?"
Přijde mi v odpověď myšlenka:
Strach, že nezvládnu svůj vytoužený projekt.
V té době o mém projektu, jehož podstatou je, abyste i vy mohli uzdravovat svoje nemoci, ještě nikdo nevěděl. Ale je pravda, že učit se psát všemi deseti, je moje cílená příprava na realizaci tohoto plánu.
Proto mě tato odpověď nijak extra nepřekvapila. Nicméně je jasné, že ten strach z něčeho vychází. Z nějakého předpokladu, že bych realizaci projektu neměla zvládnout.
Hledám tedy, co je za tím a objevuji
strach udělat chybu, strach selhat.
Ptám se tedy dál: „Proč nesmím selhat?“
Přichází obratem odpověď:
Nebudou mě mít rádi!
V této chvíli se zarazím a protočím nechutí oči v sloup. Ach jo a je to tady! Ta tisíckrát omílaná písnička, na které frčí celý svět. Protože ať je naše jednání, názory, smýšlení jakékoli, stejně:
Naším nejhlubším motivem je "získat lásku/přijetí/uznání".
Tento vzorec vzniká, když z nějakého důvodu uvěříme, že lásku je potřeba si zasloužit.
A tak děláme v životě nevědomky nejrůznější psí kusy, abychom druhé přesvědčili, že stojí za to nás milovat. Tím jsme lapeni v bludném kruhu zasluhování si lásky. Toto přesvědčení je ale past. Neboť:
Lásku si zasloužit nelze. A to, co si zasloužit lze, pak ale není láska.
Poraženecky si povzdechnu s uvědoměním, že ani já nejedu na jiných programech, než zbytek světa. Dobrá, jsem tedy stejná jako všichni okolo. Ale co s tím?
Napadá mě, že třeba potřebuji „svolení selhat“.
A od koho by to svolení mohlo mít největší váhu? Tedy, kdo je hlava nejvyšší? No jasně, že ten Nejvyšší. A tak volám na boha a už jsem u něj a povídám si se „zlatavou září“, jak se mi bůh právě v mojí představě „zjevil“.
Svolení od boha mám hned se slovy:
Svolení tedy mám, nicméně úlevu necítím.
Ptám se tedy znovu sama sebe: „Co bych potřebovala, abych měla svolení selhat?“
Odpověď mi přijde: „Vědomí toho, že i když selžu, budu milována.“
Přestávám tomu rozumět. Přece přesně toto mi řekl bůh. Že i když selžu, budu milována. Tak proč to nestačí?
Navíc je jasné, že v reálném životě, když něco pokazím, dotčený člověk se může naštvat, takže mě zrovna asi moc milovat nebude. Začíná to být čím dál zapeklitější.
Ptám se tedy dál: „Kdo mi tedy může dát tu bezpodmínečnou lásku?“
Odpověď: Já sama!
S touto odpovědí mi přichází pocit, který jakoby říkal, že
Zajásám! To je skvělé řešení. Mám samu sebe vždy „po ruce“, jsem se sebou pořád, tedy se sama sobě jevím jako ideální, trvalý a vždypřítomný zdroj bezpodmínečné lásky.
A tak si v duchu opakuji, že se budu milovat i když selžu. Jenže trapéz dál pálí jak jalapeňo. Opakuji to důrazněji. A stále to nezabírá. Překvapeně se v duchu ptám: „Proč?“
Přichází odpověď:
"Nevěřím ti! Ty budeš první, kdo řekne, že jsi udělala chybu. Ty budeš první, kdo se odsoudí. A budeš to ty, kdo se odsoudí nejtvrději ze všech!"
Před očima mi běží defilé scén, kdy jsem jakože selhala.
A poprvé v životě mě napadá, že možná při mém selhání ani nikdy nešlo o selhání vůči druhým, ale o selhání vůči mně samé.
Zůstávám sedět s napůl otevřenou pusou. A jen kývu hlavou v tichém souhlasu. Plně chápu. Nejsem nejdůvěryhodnější osoba. Celý život mám se sebou zkušenost, že jsem při sobě nestála.
Tisíckrát jsem si podrážela nohy, kritizovala se, odsuzovala a obviňovala.
A teď tvrdím, že při sobě budu stát? Zrovna v tomto projektu, který vnímám jako něco tak velkého a obtížného? Tvrdím, že teď obstojím, když jsem selhávala vůči sobě i v drobných situacích?
Úplně chápu, že si nevěřím. Naprosto. A s nelibostí mě napadá, že tohle nemá řešení. Nebo přesněji ne tady a teď.
Teprve až v životě můžu prokázat, že už je to jiné. Že v situacích, kdy jsem dosud uhýbala, se za sebe postavím.
Že ve chvílích, kdy jsem se dosud potlačovala, projevím, jak to doopravdy mám.
Že v situacích, kde jsem se dosud lynčovala, tak sama sebe přestanu soudit a odsuzovat.
Odešla jsem ze sauny a později večer jsem si najednou uvědomila, že ztuhlost a pokřivenost celých mých zad povolila a že ramena už zase dokážu dát do roviny. Juchůůů zajásala jsem, moje křečí ztuhlé tělo se začíná probouzet.
A tak skončilo tuhnutí trapézů při Psaní Hravě a já si ho opět naplno užívala a bavila se jím.
V psaní se mi dařilo a asi ani nemusím dodávat, že i když jsem u počítače strávila dost času opět v původních, zcela neergonomických posedech, s ukázkově nevhodně vystrčenou bradou, ohnutými rameny, nepodloženými lokty, bolest ani tuhnutí trapézů se už neobjevily.
Najednou jsem začala dělat mnoho chyb a ač jsem cvičila, nezlepšovala jsem se. Naopak chyb přibývalo. Spolu s tím se začala vracet bolest trapézů a jejich ztuhlost.
Hned mi bylo jasné, že opět to bude projev strachu ze selhání.
Jsem v předposlední lekci, cíl je nadosah a až ho dosáhnu, už není nic, na co bych se dál mohla vymlouvat jako na důvod, proč ještě nemůžu s projektem začít.
Tak jsem si opět připomínala, že za sebou budu stát, že to klidně smím zvorat, ale nic nepomáhalo.
Trapézy tuhly víc a víc a chyby v psaní narůstaly. Úplně se mi vytratila lehkost a radost z Psaní Hravě a začalo být pro mě spíš nepříjemností, do které jsem se musela nutit.
Když se to ani další dny nezlepšilo, došlo mi, že v tuto chvíli je strach silnější než já a silou vůle ho nepřemůžu. A tak jsem se rozhodla, že přestanu „tlačit na pilu“ a přijala jsem, že kurz nedokončím. Ne teď!
Ale zároveň jsem věděla, že se nesmím zastavit.
Že dál potřebuji den za dnem, krok za krokem pokračovat po své cestě vpřed k tomu, co jsem si vytyčila. Protože když bych se zastavila, to by znamenalo strachu PODLEHNOUT.
Tak jsem se rozhodla, že dobrovolně a vědomě udělám „krok zpět“. Abych povolila tlak sama na sebe.
Rozhodla jsem se s kurzem začít od začátku. Od první lekce. Tím dám sama sobě „odklad“, abych se mohla připravit na to, že kurz PROSTĚ DOKONČÍM.
Zároveň ale dál dělám to, pro co jsem se rozhodla, tedy učím se psát všemi deseti.
Když jsem nyní opět byla v první lekci, moje rychlost byla mnohem větší a už snadno jsem se dostávala do „zelených čísel“ na rychloměru. A tím byl kurz pro mě zase novým a opět mě to bavilo.
Těšilo mě, jak se mi daří a do psaní se mi znovu vrátila lehkost, hravost, nadšení a zase jsem se těšila na minuty strávené u Psaní Hravě.
Jako mávnutím kouzelného proutku zmizela bolest trapézů i ztuhlost.
Došla jsem opět do předposlední lekce. I když mi srdce ještě trochu bušilo nervozitou, jestli to tentokrát dokážu, bez problémů jsem zvládla předposlední lekci a následně i poslední.
Tedy ačkoli jsem v konečném důsledku celý kurz absolvovala dvakrát, přesto za tři měsíce od prvního spuštění, jsem ho úspěšně dokončila. Dle statistiky v Psaní Hravě mě to „stálo“ pouhých 28 hodin tréninku.
Především kvůli mým předchozím dvěma neúspěšným pokusům, ale také prožitých bolestí trapézů a i nutnosti udělat „krok zpět“, jsem dokončení kurzu vnímala jako zázrak.
Dokázala jsem nemožné!
Protože na začátku jsem to jako nemožné opravdu vnímala.
A tak ačkoli bych před rokem nevěřila, že je to možné, dnes píšu tento článek „všemi deseti“.
Těšila jsem se, že budu cvičit dál Psaní Hravě, ovšem narovinu přiznávám, že z rozšířených možností jsem se už naučila jen ? a ! a (závorky), protože jsem vnímala, že to u psaní textů budu potřebovat.
A teď už svoji radost z psaní ukájím psaním článků, pohádek a především ebooku PŘEKÁŽKY V UZDRAVENÍ aneb JAK JE ZDOLAT VE 2 KROCÍCH >>
Protože přesně o tom byl i dnešní článek. O překážkách na cestě. Protože ty se objeví vždycky, když se rozhodnete začít s něčím „novým“.
Na závěr bych už jen dodala, že tento příběh budiž ukázkou toho, jak se zdánlivě může zdát, že nějaká činnost „není pro vás“ a „škodí vám“, abychom při bližším pohledu zjistili, že činnost i okolnosti jsou „v tom nevinně“.
A stejně tak já dnes můžu vysedávat několik hodin v kuse u psaní u počítače (podotýkám, že stále ve zcela neergonomických podmínkách) a bolest ani ztuhlost trapézů se již v souvislosti s psaním neobjevuje.
Vše podstatné z tohoto článku shrnuje následující schéma:
Můžu vás ujistit, že my všichni, opravdu naprosto všichni!!!
když se pouštíme do něčeho nového a neznámého, narazíme na nějakou "překážku",
která se tváří jako dostatečně objektivní důvod, proč se do toho nepouštět a vzdát to.
Proto se potřebujete rozhodnout, že prostě najdete způsob, jak to dokázat.
Nedělejte ale, prosím, tu osudovou chybu, kterou v tuhle chvíli dělá většina lidí.
Jenže aby se to splnilo, je potřeba k tomu vytvořit podmínky.
A jak? Když vás v tuto chvíli stále ještě napadají všechna ta proč to nejde a nenapadá vás, jak to udělat aby to šlo?
Jak se můžete vypořádat s nějakou vaší překážkou, včetně překážek v uzdravení, vám dám návod v dalším článku.
V něm vám na příkladu překonávání strachu (nejen) ze selhání, ukážu, jak na to. Ke článku STRACH „VYKROČIT“, STRACH ZE SELHÁNÍ aneb JAK NA NĚ se dostanete tudy>>
Zdravím vás a přeji pevné zdraví