STRACH „VYKROČIT“ JAKO PŘÍČINA NEMOCI

Napadlo vás někdy, že když po něčem zatoužíte, automaticky se spolu s vaší touhou spustí i strach toho dosáhnout?

A víte, že tento strach je zamaskovaný za celou řadu důvodů a objektivních skutečností? Právě proto, aby hned na první pohled nebylo patrné, že si u srdce spolu s touhou chováte i (dosud skrytého) „sabotéra“.

A tak se na abstraktním poli pocitů rozehrává nelítostná partie a jako v každém zápase i tady záleží na síle každého z protihráčů. Jenže podle toho, kdo z nich vyhraje, se bude ubírat už ne abstraktní, ale zcela reálný, hmotný, hmatatelný a citelný – váš život.

Na svém příběhu vám ukážu, jak takový souboj vypadá a jak můžete „zasáhnout do hry“, aby se následně váš život ubíral přesně tím směrem, jakým chcete.

Myšlenku věnovat se naplno vedení lidí, aby i oni mohli uzdravovat své nemoci,  jsem v sobě měla víc než deset let. Ale pořád jsem to odkládala.

Z obavy, že o to nikdo nebude mít zájem, že narazím na nepřijetí ze strany rodiny a přátel, že léčení nemocí na principech psychosomatiky už učí dost lidí a asi tisíc dalších „logických a reálných“ důvodů.

Chuť pustit se do toho postupem let ale nabírala na síle a po porodu dítěte, už se stala přímo „nutkavou“.

Tak jsem se jednoho dne rozhodla, že

TO UDĚLÁM!

Zasnila jsem se a představila si, jak opět vedu skupinu lidí a oni začínají proměňovat svoje symptomy nemocí, jak je jim lépe a lépe… Překrásná vize!

že jsem se následující tři dny plazila po bytě a vzývala všechna božstva známá i neznámá ve snaze slíbit, že už budu „hodná holka“, nic už nikdy v životě nebudu chtít, jen ať už mě někdo zbaví té příšerné bolesti.

Apelovala jsem na mužovu lidskost s žádostí, aby mě zabil, že mu podepíšu, že se nejedná o trestný čin, nýbrž o akt čistého milosrdenství.

Nikdo moji žádost nevyslyšel. Migrénu jsem si protrpěla celou. Byla tak vydatná, že mě na následujících několik měsíců zcela „vyléčila“ z jakékoli myšlenky na to něco podniknout.

Jenže pak má touha zase začala vystrkovat růžky a já se opět se zavřenýma očima zasnila. Do půlhodiny jsem měla opět řádnou migrénu. A opět jsem po jejím „přetrpění“ byla vyléčená na další měsíce.

Tento scénář se opakoval ještě několikrát. Zkracovaly se intervaly mezi tím, kdy už moje touha nešla potlačit a prodrala se mi do vědomí. A s každým dalším „zasněním“ jsem si toho mohla vysnít víc, než přišla stopka v podobě migrény. Nicméně přišla vždycky a vždycky udeřila tvrdě.

Už jsem začínala věřit, že TO NEMÁM DĚLAT!

Proč jinak by se mi toto dělo, když ne proto, že zrovna já se v žádném případě do ničeho pouštět nemám. Že to zkrátka „není můj osud“, nemám na to, nezasloužím si dělat, co mě těší atd.

Je pravda, že jednou z příčin nemocí může být právě naše podvědomá snaha zastavit se v pokračování sebedestruktivního jednání.

Tedy skutečně nemoc může být signálem „NEDĚLAT TO“, co děláme. Jenže mně celou dobu nedocházelo, že já jsem ještě nic „NEUDĚLALA“. Nepodnikla jsem dosud žádný reálný krok. Tedy mě jednoduše řečeno nemoc nemá v čem zastavovat, když ještě nic nedělám.

Když jsem si toto uvědomila,

teprve pak mě napadlo, že za mými migrénami může být NĚCO ÚPLNĚ JINÉHO.

A tak jsem začala pátrat po všech svých myšlenkách spojených s tématem mého projektu.

odkud pramení, k čemu směřuje, co si od této práce slibuje.

proč toto téma, proč vlastní projekt, kde beru to, co hlásám, jak jsem k tomu přišla, proč mám potřebu to říkat.

Prozkoumala jsem i možnost pýchy, arogance, touhy po moci, rebélie a potřeby se odlišovat. To proto, abych zjistila, jakým motorem je má touha poháněná a tedy, jestli již „palivo“, na které má touha jede, není od základu „špatné“.

Až jsem to probádala, zhodnotila, kriticky a tvrdě poměřila a zvážila, zbyly jen dvě věci. Touha uzdravovat, která sahá kam až si pamatuji a strach.

Proč zrovna já jsem pod vlivem takových strachů?

Celoživotně jsem měla jakési pnutí být „správná holka“. Tedy dělat správné věci a dělat je správně. Typická jedničkářka s brýlemi v první lavici. Hlavně dostat jedničku s hvězdičkou, protože už jednička bez hvězdičky značí, že jsem přeci jen udělala nějakou malinkou chybu.

Tedy jestliže jste v mojí přítomnosti nebyli zrovna „sluníčkově šťastní“, vnímala jsem, že je to alespoň částečně „má chyba“. Že možná kdybych řekla či udělala něco jiného, mohli jste se třeba cítit lépe.

Sice někdy v dospívání už jsem věděla, že toto nastavení je past ve všech ohledech. Pokoušet se vyhovět „správnému“ dle ostatních nelze, neboť co jeden schválí jako správné, druhý odsoudí jako zcela zcestné. Ne nadarmo asi existuje přísloví:

A chtít se činit zodpovědnou za prožívání jiných lidí je asi tak smysluplné, jako činit se zodpovědnou za oběžnou dráhu Saturnu. Obojí je zcela a naprosto mimo moji kontrolu.

Tedy rozum sice velel, že je to blbost, nicméně toto nastavení bylo silnější. Jako by snad bylo „součástí mojí DNA“.

A tak jsem většinu života prožila pod taktovkou svého vlastního tvrdého perfekcionismu a častokrát jsem zjišťovala, že

Tedy že sama sebe již dopředu terorizuji požadavky, o kterých už předem vím, že je nemohu naplnit.

No a proto „selhat“, byl v mém životě průšvih rovný vyhlazení půlky světa.

Pak už je jen logické, že čím větší úkol byl přede mnou, tím větší byl strach ze selhání.

A já jsem se právě chystala veřejně mluvit o tom, jak zdraví i uzdravení dlí v každém z nás a ne v medicíně, zdravotnictví, lécích či lékařích. Tedy že hodlám nabourat řadu tvrzení, na kterých jsme vyrostli a byli vychováni a bylo nám vštěpeno vnímat je jako „pravdivé“.

Proto bylo nabíledni, že se může stát, že to někoho bude štvát, někomu se to nebude líbit, podle někoho to nebude „správné“ atd. Tedy útok na celou podstatu mého strachu ze selhání.

Tehdy jsem pochopila, že celou dobu mě migréna nezastavovala v tom, abych vzdala svůj projekt a touhu.

A že je to tedy první meta, kterou potřebuji zdolat, než se do toho pustím.

Letitý strach je jako silnice. Je široký, tvrdý, má zpevněný povrch, udělané podloží. A zbavit se ho, lze tak, že ho přestaneme „používat“.

To znamená sejít ze silnice a začít prošlapávat novou cestu.

Když po nové cestě přejdeme poprvé, naše stopa bude v trávě sotva znát. I podruhé budeme těžko hledat, „kudy vede cesta“. Ale s každým prošlápnutím této nové cestičky se začne stávat výraznější. Až z ní zmizí tráva docela a objeví se zcela jasně nová cesta.

A silnice? Bez údržby, v podobě našeho používání, se povětrnostními vlivy života začne rozpadat. Až jednoho dne zmizí docela a zaroste ji zelená tráva.

O tom, jak jsem „sešla ze silnice“ a začala prošlapávat novou cestu, vám povím v dalším článku.

O tom, jak můžete začít překonávat strach, už tedy ve článku STRACH ZE SELHÁNÍ A ZTUHLÉ TRAPÉZY. Na článek můžete pokračovat tudy>>

Zdravím vás a přeji pevné zdraví