Představte si, že máte pořádný zánět močového měchýře. Bolestí pláčete, hoříte horečkou a jde z vás krev. 

Za jak dlouho myslíte, že je reálné, abyste se vyléčili?!

Tři dny? Pět dní? Nebo týden?

Připadá vám to nemožné? Mně to kdysi taky přišlo zcela nereálné, až do doby, než…

Je to už víc než deset let, tehdy jsem ještě pracovala v Praze v lékárně. Jednou ráno jsem se vzbudila s bolestí v podbřišku. Když jsem se šla vyčůrat, překvapila mě ostrá, pálivá bolest, tak silná, až mi vytryskly slzy.

9:00 hod.

Bylo kolem deváté a v jedenáct jsem už měla být v práci na odpolední směnu. Rozhodla jsem se, že do práce půjdu, minimálně proto, abych si tam vzala „léky na močák“, protože už mi bylo dost zle.

Jenže můj stav se velmi rychle zhoršoval a po čtvrt hodině jsem začala mít nucení na močení každé čtyři minuty. To už ze mě vyšlo jen pár kapek s ukrutným pálením a bolestí.

9:30 hod.

Začala jsem čůrat krev a cítila jsem, že mi rychle stoupá teplota. Bolest v podbřišku už byla taková, že jsem se nemohla ani narovnat.

Šourala jsem se bytem v předklonu, kníkala bolestí a každé čtyři minuty jsem na wc ronila slzy i krev a hořela jak lampa.

Tušila jsem, že mám minimálně pořádný zánět močáku, každopádně v mém stavu, sama bez pomoci, jsem se nebyla schopná dopravit už nikam a tedy už mi nezbývalo nic jiného.

Když v tom mi blesklo hlavou:

No jasně, že tomu věřím, ale jsem fakt v totálně dezolátním stavu. Bolesti mám takové, že už se dokážu jen svíjet a kvílet, tak jak mám asi zrovna teď! vyřešit příčinu?!

„Homeopatika,“ blesklo mi opět hlavou.

No jasně, vždyť mám vystudovanou homeopatii! Jak kdybych na to intenzitou mého stavu úplně zapomněla. Došourala jsem se ke skříňce, kde jsem měla taštičku s homeopatiky.

Stále v předklonu, s jednou rukou přimáčknutou k bolestivému podbřišku, jsem se druhou rukou pokoušela prohrabat jejím obsahem. Taštička mi vypadla z ruky a tubičky se rozkutálely po zemi. Hledala jsem Cantharis, ale neměla jsem ho v žádném ředění.

Našla jsem alespoň Causticum 9CH. Cantharis by byl sice přesnějším lékem, ale nic jiného, co by se víc podobalo mým příznakům jsem prostě neměla, takže to bylo buď a nebo.

9:45 hod.

Vzala jsem první dávku a během pár minut bolesti trochu polevily. Ačkoli bolest byla stále hodně velká, Causticum zabralo dost na to, že jsem byla schopná přestat se svíjet a šourat se trvale ze záchodu obratem opět na záchod a mohla jsem si sednout, zavřít oči a pokusit se o řešení.

„No jo ale jak začít? Kde? Jak mám tady sama, bez ničeho, vyřešit krvavý zánět močáku s horečkou?

A co když to není močák, ale přímo ledviny? To už je možná fakt na hospitalizaci…“ běželo mi hlavou.

Týrala mě pořád strašná bolest podbřišku a šířila se ostře až do zad. Byla jsem vyděšená. Bezradná.

Ale řekla jsem si:

Nic víc v tuto chvíli stejně nemám, napadlo mě rezignovaně.

A nahlas jsem začala mluvit:

„No jediný, co cítím, je bolest. Strašná bolest. Bolí to, strašně to bolí. Bolí to, bolí mě to, bolí mě to, tak strašně mě to bolí, tolik mě bolí…“

a pak se to provalilo a já v kadenci kulometu ze sebe začala vyrážet:

„Bolí mě, že jsem odmítla své dítě, bolí mě, že jsem odmítla své dítě, bolí mě, že jsem odmítla dítě, bolí mě, že jsem odmítla své dítě, bolí mě, že jsem odmítla dítě!!!!!“

Nevím, jak dlouho přesně jsem to opakovala stále dokola, ale tipuji dvě minuty. V průběhu tohoto jsem začala cítit, že sevření a bolest v podbřišku, se začíná rozpouštět.

Bylo mi rázem jasné, co se stalo.

Večer před tím jsem si totiž vzala Postinor. To je tableta proti nechtěnému otěhotnění. Můj tehdejší přítel se tenkrát vyjádřil, že by byl rád, kdybych „to pojistila“ a já neochotně souhlasila. Jenže vnitřně jsem užití Postinoru evidentně brala jako vraždu dítěte, které by jinak bývalo přišlo.

Rozum sice logicky namítal, že přece nemůžu vědět, jestli bych otěhotněla, tedy že je to celé pitomost. Ale už dávno vím, že na realitě až zas tak moc nezáleží, protože

A v mém vnímání situace s Postinorem byla to stejné, jako bych právě vědomě a dobrovolně podstoupila potrat. Tedy mi bylo jasné, že tento vnitřní konflikt budu muset zpracovat.

Ale jak? Jak řešit něco takového ještě navíc v mém stavu? Bolest sice úplně zmizela, ale pořád jsem měla vysokou horečku, jasně jsem cítila, že zdravá rozhodně nejsem a za hodinu jsem včetně cesty a oblékání měla být v práci.

Se zavřenýma očima jsem si představila táborový oheň jako bezpečné místo plné světla a tepla a v mých představách k němu usedla. Pozvala jsem k němu i ono odmítnuté dítě.

Oba asi ve věku deseti let. Na to mi rozum řekl, že to je už úplná ujeťárna, že přece pravděpodobnost, že by to byly dvojčata je ještě nižší než to, že bych vůbec otěhotněla.

Ale jak říkám, důležitější než logika je to, jak jsme tu situaci vnímali my, tedy jsem se rozhodla pracovat s tím, co přišlo.

Oběma dětem jsem řekla:

„Chci, abyste věděli, že to není kvůli vám, že byste nebyli dost dobří. Ale myslím si, že nejsem připravená být matkou. Že mám příliš mnoho strachu, protože ještě ani nevím, jestli s vaším otcem chci být napořád a jestli bych to zvládla.

Hodně jsem plakala jak nicotnou a nedostatečnou jsem se v té chvíli vnímala a pokračovala jsem:

„Nemám nic, žádný majetek, žádné vlastní bydlení a kdybych s vámi zůstala sama, ani si neumím představit, jak bych chodila do práce, abych vás uživila a kde bych brala čas a sílu se vám věnovat.“

Ujistila jsem oba, že nadále trvám na tom, že dítě je zázrak a neskutečný dar a nesmějí o sobě pochybovat na základě toho, že jsem je odmítla.

Poprosila jsem je o odpuštění a přerušila jsem pomyslné pouto, které by mezi námi na základě takto silného mého prožitku mohlo vzniknout, a které by poutalo je i mě.

Ale děvče se k ničemu nemělo. Zarytě hledělo do země, špičkou nohy jakoby típalo vajgl a ani jednou se na mě za celou dobu rozhovoru nepodívalo.

Znovu jsem jí tedy zopakovala, že je dokonalá, že je zázrak a velký dar, poprosila jsem ji o odpuštění a znovu ji propustila. A zas nic. Holka dál hleděla a ryla do země a nevydala ani hlásku.

Tak jsem se jí zeptala: „Proč neodcházíš?“ Nic. Odpovědí mi bylo opět zaryté mlčení a rytí do země.

Pak mě napadla jiná otázka: „Je něco, co ode mě potřebuješ?“

A teprve teď děvče vzhlédlo a odpovědělo:

Upřela svůj pohled do mých očí a já se vyděsila toho, co jsem spatřila. V jejím pohledu jsem viděla zaryté a uzavřené dítě. Její oči sršely blesky a neskrývanou zlobou.

A tak ze mě vypadlo: „S tebou to nebude vůbec jednoduché, že?“ Měla jsem dojem, že toto je prototyp problémového dítěte jako jsou drogy, násilí a nejhorší možné činy, možná snad i včetně vraždy.

Dívka zopakovala: „Nechej mě přijít!“

Pod tíhou strachu jsem se začala bránit a protestovat: „Proč já? Nemůžeš si najít někoho jiného?“

„Potřebuju tvoji pomoc.“ odpověděla prostě.

„Ale já nejsem vůbec dost schopná ani silná, já tě nezvládnu, tohle prostě nezvládnu. Nemůžeš si najít přeci jen někoho jiného?“ a tuto svoji žádost jsem ze sebe dostávala už značně nešťastně.

Ale ona opět jen zopakovala: „Nechej mě přijít!“

Co teď? Ona odmítala odejít a já ji odmítala přijmout. Řekla jsem si, že tohle bude chtít nějakou vyšší instanci. Někoho, kdo je opravdu moudrý a ví všechno.

Hned jsem na něj spustila:

„Bože, tohle po mně nechtěj, na tohle nemám! Já jí nemůžu pomoct. A vlastně ani nechci! Tohle dítě vypadá, že bude k uzoufání, že mě čeká mnoho probdělých a proplakaných nocí. Nemám na to chodit stokami a hledat zfetovaný děcko. Nemám na to se koukat, jak umírá na AIDS. A nemám ani na to mít v baráku věčně policajty, bát se neustále co zase vyvede, kdy se vrátí živá a jestli se vůbec ještě vrátí. Tohle je na mě příliš!!!!!!!“

Bůh mi to ale nijak neulehčoval: „Řekla, že potřebuje tvoji pomoc.“

„To je sice možné, ale já se chci ze svého dítěte těšit a ne se s ním utýrat. Tohle fakt nechci, nemůžu, nechci. Tohle dej za úkol světcům, někomu fakt silnýmu a trpělivýmu, ale tohle já rozhodně nejsem. Mě to zničí a jí stejně nepomůžu,“ žadonila jsem dál.

Bůh se nechtěl nechat odbýt: „Nepřijde ti do života nic, co bys nemohla zvládnout.“

Dál jsem vzdorovala a pokoušela se boha ukecat: „A to ji nemůžeš dát někomu jinýmu? Jsem si jistá, že jsou tady jiní a mnohem schopnější. Neříkej mi, že jsem jediná, kdo to může udělat.“

Bůh řekl:

Musel mi to zopakovat ještě několikrát, než jsem začala trošičku věřit, že to fakt můžu zvládnout.

A tak jsem tam tenkrát sváděla vnitřní boj.
Chtěla jsem vždycky holčičku, to jo, ale takovou, se kterou se budeme smát, půjčovat si šminky a šaty a sdílet holčičí věci. Ale tohle stvoření vypadalo, že si rozumět nebudeme vůbec a celý náš vztah bude obrovský boj.

Zatím, co se to ve mně mlelo, jsem jí koukala do očí. Viděla jsem její ztracenost a asi i hlubokou bolest, ze které plynula nejspíš ta tvrdost, uzavřenost a vztek i nenávist, kterou jsem z ní cítila.

Rozevřela jsem náruč a řekla jsem:

„Přijímám tě. Se vším, co k tobě patří, se vším, co jsi a se vším, co s tebou přijde. Budu tě milovat takovou, jaká jsi.

Přijď. Vím, že teď už to nepůjde, protože jsem vzala tabletu. Tedy zatím běž, vrať se k bohu do světla. Až ten čas přijde, ať to bude kdykoli, přijď, u mě máš náruč otevřenou.“

Dívka se usmála na znamení souhlasu a přišlo mi, že z ní vyprchala troška napětí. Ještě jednou se usmála, pokynula mi na pozdrav a zmizela!

ačkoliv mám pocit, že jsem tam strávila celý den.

10:10 hod.

Chtělo se mi čůrat a nevěřícně jsem sledovala, že poprvé od rána jsem se normálně vyčůrala!!!

11:00 hod.

Světe div se, v jedenáct jsem skutečně stála v lékárně za tárou a nikdo by nepoznal, že před pouhou hodinou a půl jsem chtěla volat záchranku s pocitem, že mi jde o život.

Cítila jsem, že mám ještě zvýšenou teplotu, ale po těle jsem se cítila velmi dobře, jen trošku unavenější.

Měla jsem potřebu léčení podpořit, tedy jsem dál cucala Causticum a popíjela brusinkový čaj. Zvládla jsem celou pracovní směnu, jak kdyby se nechumelilo.

18:30 hod.

Když jsem jela z práce domů, ptala jsem se sama sebe:

„Pokud jsem opravdu vyřešila příčinu, proč mám ještě teplotu a proč mám ještě bolest při močení, i když připouštím, že už je to pouhých deset procent z toho, co jsem zažívala dopoledne?“

Odpověď přišla: „Je to ta nahromaděná bolest, která musí odejít. Tak ji jen nechej odejít.“

Cítila jsem, že vše je v pořádku a tedy už mě bolest při močení nezneklidňovala. S každým nepříjemným pocitem při močení jsem si jen připomněla svoje rozhodnutí přijmout onu dívku a také víru, že mám všechny schopnosti a dovednosti zvládnout vše tak, aniž bych musela prožívat utrpení.

Další den

Teplota zmizela, bolest už nebyla ani bolestí, jen nepříjemným vjemem, který nadále slábl.

Čtvrtý den

Bez lékaře, bez antibiotik, bez neschopenky.

Jen já a moje sebeléčení, Causticum 9CH a brusinkový čaj s vydatným příjmem tekutin.

Dnes 16. 2. 2023

Když teď píšu tento článek usmívám se nad svým tehdejším já.

Dnes bych ke sdělení této nemoci v mém případě přistupovala trochu jinak. Už bych si byla vědomá toho „zpronevěření se sama sobě“, kdy jsem Postinor vzít nechtěla, ale dovolila jsem nechat se převálcovat rozumovými argumenty jeho i mými vlastními.

Už by mi bylo zřejmé, že tou „základní“ příčinou je partnerský vztah. Tedy to,

Tehdy jsem ještě nebyla ochotná vidět, že pro něj nejsem partnerka, ale jen „kamarádka s výhodami“. Odvahu tomu čelit jsem našla až o dva nebo čtyři měsíce později.

Jenže to je dnes, tehdy jsem ještě nevěděla a neměla prožité mnohé, co dnes mám.

Tady vidíte, že pouhá znalost výkladu psychosomatiky ještě k uzdravení nestačí. O psychosomatice jsem už mnohé věděla a konkrétně u zánětu močového měchýře jsem znala jeho výklad upozorňující na konflikt v blízkých vztazích, nejčastěji partnerských.

Jenže při mé nemoci

Ovšem mám pro vás velmi dobrou zprávu!!!

I tento příběh jasně ukazuje, že k tomu, abyste se dokázali uzdravit nepotřebujete být přeborníkem na psychosomatiku. Nemusíte být ani doktor a rozumět nemocem. Ani nemusíte být žádný psycholog či analytik.

A to je přesně ten důvod, proč ačkoli s psychosomatikou pracuji, zdráhám se dělat výklady symptomů nemoci. Místo toho především člověka vedu k jeho vlastním otázkám a odpovědím.

Protože věřím, že

Ty mají podle mě největší a nejsilnější potenciál přivést vás k uzdravení.

Jste-li tedy připraveni naslouchat sdělení své nemoci, abyste mohli dospět k uzdravení, můžete začít:

A na závěr vám dám takový „instantní tip“,

Vyzkoušejte WC 🙂

Zdravím vás a přeji pevné zdraví