PŘÍČINA MIGRÉNY: „NECHCI TO DĚLAT!!!“

Cítila jsem, jak nastupuje bolest hlavy a rozjíždí se do migrenózního záchvatu. Rozhodla jsem se zjistit skutečnou příčinu!

Požádala jsem muže a dítě o čas o samotě, zavřela jsem se do ložnice, zhasnula, usedla na zem a ponořila se do tmy a ticha. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vyslala otázku:

Ve vteřině přišla odpověď:

Věděla jsem, že odpověď, kterou jsem právě obdržela se týká projektu, ve kterém jsem zapojená.

Zvedla jsem se a odešla z ložnice, plná síly a zdraví.

A tady bych mohla skončit. Nemoc byla vyřešená.

Jenže mám pocit, že to bych vám pak zůstala dlužná dost zásadní vysvětlení:

Co přesně bylo příčinou migrény?

Už dlouho mám důvodné podezření, že totiž životu, bohu, vesmíru, nazvěte si to každý, jak je zrovna vám milo, vůbec nezáleží na tom, CO děláme, ale JAK to děláme.

A to JAK neznamená, jestli to děláme „dobře“ nebo „špatně“. Znamená to s JAKým postojem, s JAKým motivem a nebo s JAKým prožíváním.

Tedy pokud mi přišla odpověď: Nechci to dělat!, pak to nutně nemusí znamenat, že to skutečně reálně dělat nemám (i když i to je samozřejmě možnost), ale možná spíš, že již:

Toho jsem si byla vědomá, když jsem opouštěla ložnici, a proto jsem si slíbila, že se k této otázce ještě brzy vrátím.

Za tři dny jsem si řekla, že to nemá smysl odkládat a usedla do meditace.

Při zkoumání toho, proč to vlastně už nechci dělat, jsem zjistila, že se mi poslední dobou z práce na projektu vytratila radost, lehkost a těšení a projekt se pro mě stal nepříjemnou povinností a „dřinou“.

Když jsem pátrala dál, zjistila jsem, že někteří klienti mají tendenci na mě svalovat řešení svých věcí v míře, která je v mém vnímání již za hranicí spolupráce a je už spíš v úrovni využívání mé osoby.

Jsem již životem poučená, že taková situace není problémem „těch druhých“, kteří si dovolí tak „drze“ nakládat na moje bedra svoji zodpovědnost, ale problémem mým.

Stejně jako otep klestí. Nemůžete ji naložit na záda někomu, kdo si ji od vás sám dobrovolně nevezme a nebo nedovolí, abyste mu naložili.

Z toho mi bylo zřejmé, co potřebuji udělat.

Představila jsem si, že ze svých ramen snímám jakýsi modrý plášť, který představoval zodpovědnost, kterou jsem na sebe naložila, a která mi nenáleží. Nahlas jsem si řekla:

Plášť se v mých dlaních změnil na modré skleněné korálky, kterých jsem měla plné spojené dlaně.

Dále jsem si představila před sebou všechny klienty toho projektu. Každému jsem ze svých dlaní odsypala tolik korálek zodpovědnosti, které jim náležely, až mi nezbyla žádná.

Pak jsem si představila jednotlivě ty situace, kde vnímám, že klienti přenášejí svoji zodpovědnost na mě. Zeptala jsem se sama sebe:

Tímto způsobem jsem si ujasnila svoje osobní hranice v jednotlivých situacích.

Za předpokladu, že bychom následně s klientem narazili na nějakou „třecí plochu“, byla jsem připravená s klientem komunikovat svoje hranice. I za cenu ukončení spolupráce, pokud by klient nebyl ochoten či schopen tuto hranici respektovat.

Jak to dopadlo?

Na třecí plochu jsem se s žádným klientem do dnešního dne nedostala.

A to dokonce i tam, kde je dosud překračovali.

Do práce v projektu se mi opět vrátila radost, lehkost a těšení a v práci se mi opět začalo velmi dařit.

Proto v situacích, ze kterých vás třeba bolí hlava nebo jsou vám jakkoli jinak nepříjemné, můžete zkusit zjistit, jestli vaše nelibé pocity nepramení ze zátěže, plynoucí ze zodpovědnosti, kterou sice nesete vy, ale vůbec vám nenáleží. 

Celý tento příběh je ukázkou toho, že když zjistíte příčinu své nemoci a zjednáte její nápravu, uzdraví se nejen vaše tělo, ale jako bonus navíc vlastně i váš život.

Zdravím vás a přeji pevné zdraví